Alkohol, oči, pavouk a kruh.

Není to tak o mě, jako o tom, co nám vyprávěla kolegyně, která zažila opravdový šok. Každý v životě z něčeho máme strach. Ona má panickou hrůzu z pavouků a z té dívčiny v hororovém snímku Kruh.

O tomto jejím strachu se ale bavit nechci. To, co zažila, zažila s pavoukem. Zkusím to zliterárnět.

V noci jsem se vrátila z veliké oslavy. Dávno už nejezdila auta, z ulice nebylo slyšet jediný hlas. To, že na chodbě nesvítilo světlo mě ani nezarazilo, nebojím se tmy, nebojím se stínů a když, tak jako každý. Podotýkám, že jsem byla dost opilá. Chodit jsem mohla, ale kdyby kolem mne nebyly všude zdi, chodila bych asi po čtyřech. Kdybych byla opilá ještě víc, nechodila bych :)

Po tom, co jsem pracně hledala klíče v bezedné kabelce (bezednější než jindy), jsem si odemkla a vešla dovnitř. Všude mi naštěstí všechno funguje, tak jsem si porozsvěcela snad v úplně všude. To člověka uklidní. A já jsem uklidnit potřebovala, protože jsem si ke všemu ještě někam položila brýle. Musím vám říct, že bez nich vidím jen velmi matně. V té chvíli mi to už ale začínalo být jedno. Postavila jsem si na kafe, abych se nějak trošku vzpružila a jala se vysvlékat, abych se uložila k zaslouženému spánku. Určitě mi ještě bude zle, pomyslela jsem si, znám to. Lehnete a začne se točit pokoj a .. Nebudu předjímat, třeba to tak nebude. 

Svlékla jsem si halenku a protože mi v mém stavu dala pořádně zabrat, položila jsem ruku na stůl, na ruku hlavu a na okamžik se zasnila. Ne. Usnula jsem. Probudilo mne pískání konvice. Poloslepá jsem si zalila kávu  a odnesla si ji ke stolu. Musím se totiž pobít ještě se sukní. Rozepnula jsem zip na boku a povstala. Nejistě. Zase jsem spadla na židli, ale sukně se již naštěstí sesunula k podlaze. 

A v ten okamžik jsem málem zkolabovala hrůzou. U kotníku mi seděl pavouk velikosti dětské pěsti. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Začala jsem střízlivět, ale nebyla jsem schopna jediného pohybu. Po pár minutách naděje, že sám odejde, sleze, umře nebo cokoliv, se nic nestalo a tak jsem začala jednat. Předkročila jsem s nohou co nejdále od sebe a v takto hloupé pozici jsem kráčela na chodbu. Pavouka tam setřesu, pavouk od bytu klíče nemá a na zvonek nedostane. Vidíte, jak jsem přemýšlela v šoku. V kalhotách, nahoře bez, jsem předkročeně (pravá noha neustále přede mnou) šla k chodbě. Otevřela jsem. Naštěstí nikdo nikde. Možná bych si přála, aby tam byl kdokoliv, kdo by mne vysvobodil. A nemusel by to být ten krasavec z "50 odstínů šedi".

Nepodařilo se mi ho setřepat. V mlze (šok trval a brýle jsem nenašla), jsem s pláčem vlezla do osvětlené kuchyně zpátky. Sedla jsem si na židli, natáhla nohu co nejdále od sebe a přehodila přes pavouka sukni, která ještě před chvílí zbaběle ležela na zemi. Co ale teď?

Po ruce jsem měla jen svůj nový mobil. No a co? Raději život bez mobilu než mobil bez života. Hystericky jsem si mobilem mlátila po noze dlouho, bolelo to, ale i ten pavouk už přece musí mít dost, ne? Opatrně jsem po vlastním lynčování nadzvedla cíp sukně v místech, kde jsem pavouka očekávala. Byl tam, "ale musí být přece mrtvý". Co ten už ode mne dostal ran.

Byl asi mrtvý a já skoro taky. Nehýbal se a i přes svůj hendicap jsem si uvědomila strašlivou skutečnost. MĚLA JSEM OKNO. Na noze jsem totiž měla čerstvé tetování, které mi na mé vlastní oslavě vytetoval můj známý tatér jako dárek a protože jsem byla hodně pod prahem vnímání, škodolibě mi tam vytetovali to, čeho se nejvíce bojím. Já jsem opravdu musela vypadat, že jsem na to úplně zapomněla. 

Ponaučení? Nepijte lidi, neztrácejte brýle, naději, nemějte strach z něčeho, co není. Po této zkušenosti už vím, že nikdy nebudu pít. Alespoň ne tak málo, abych mohla dojít domů sama. Už se vytetovaných pavouků nebojím, bojím se jen toho, že mi příště vytetují na druhou nohu to děvče z filmu KRUH.