Bridget Jonesová by se musela stydět za své malicherné problémy, které v životě měla. Že je někdo plnoštíhlý, štíhlý, plný (tlustý, tlustá), to je relativní. Vždycky totiž záleží na výšce. Mohu mít 100kg, ale mám-li k tomu dva metry, tak to nikoho neudivuje. A madam Bridget to zbytečně moc nesla. No jo, potkalo ji to v blbým období.
Jenže já jsem to prokletí měla od narození. Ptáte se jaký prokletí? Prokletí malosti. Prokletí malé výšky. V tomto případě se dokonce ani nedá hovořit o výšce. Jen z vyprávění (samozřejmě) vím, že již při porodu se doktor po mém vytažení ještě zhruba deset minut díval skrz mou mámu a čekal, kde je ten zbytek. Pak, když už všichni začali být nervózní, se snažil zachránit situaci slovy: "TO doroste, nebojte se maminko." Protože pohlaví nenašel, konstatoval do rodného listu - žena. Dnes už vím, že se nespletl. Následně mě podal mojí mamince. Já jsem po tom jeho netaktním jednání spustila tak hrozný řev, že se maminka šíleně lekla, upustila mne a zbytek dopoledne hledali v záhybech peřin moji osobu. Vidíte, já v tom ale vidím to dobré. Maminka měla bezbolestný porod, dalo by se v podstatě říci, že ani nerodila. Detaily jako kojení, přebalování a ostatní miminkovské úkony nebudu popisovat, to si můžete přečíst v Palečkovi. To by v podstatě byla literární krádež a protože si nechci vůbec nic vymýšlet - TAKHLE malinká jako PALEČEK jsem zase NEBYLA. Ani bych s ním nechodila. Nesnáším menší muže než jsem já. Naštěstí jsou na světě jen dva. Paleček (to je pravděpodobně pohádková bytost) a můj otec (to je pravděpodobně bytost skutečná) - u porodu nebyl, takže nevím. Nebo byl, ale neviděli ho?
Do doby než jsem musela nastoupit do základní školy mne matka nikdy na veřejnosti neukázala. Jenže neúprosná povinnost školní docházky ji donutila mne zveřejnit. V těch prvních letech, kdy jsem ještě neměla moc rozumu to ani nebolelo. Za krkem to ale bolelo, protože jsem se na všechny musela koukat zespodu. Vtipy spolužáků jsem moc nechápala, protože do malé hlavičky se toho málo vleze. No a? Blahoslavení chudí duchem, ne? Takže zase hledám to lepší na tom špatném. A nakonec, co se škádlívá, to se rádo mívá. Takže mě asi měli rádi všichni, včetně učitelů. Nejvíce mě měl rád asi pan učitel z tělocviku. Hned v první třídě mě přihlásil do basketbalu.
Můj dvojtakt byl vyhlášený. Tento druh sportu mi nevydržel moc dlouho, protože rozhodčí se neustále dohadovali, zda jsem neudělala více kroků než je povoleno a já byla vlastně taky ráda, protože není dobré mít obličej v místech kde jiní mají kolena. Sporty jako hod oštěpem, kladivem, koulí, či-li silové sporty pro mne nebyly. Ty jsem si nikdy v životě nevyzkoušela. Vlastně ano, hod koulí, ale ocelová kulička z porouchaného ložiska nebyla dostatečně těžká na to, aby mne kdokoliv vůbec hodnotil. Než přejdu k důležitější etapě života, zmíním se o dvou sportech, kde jsem si myslela, že uspěji, ale opět jsem se mýlila. Byl to ping-pong. Pálku jsem v pohodě unesla, bylo mi sympatické i to, že je dostatečně velká, takže vždycky musím všechno trefit (mrštnost byla mou silnou stránkou), ale vadilo mi, že nevidím na pingpongový stůl. NO A? Ještě mi zbývala atletika.
Na střední škole jsem opět potkala profesora, který asi razil heslo:"Co se škádlívá, to se rádo mívá" a jal se mne učit jednu z krásných atletických disciplín - běh přes překážky. Po nekonečných hodinách sledování pohybu žab při jejich skoku, jsem si tuto techniku tak okoukala, že po třech letech tréninku se mi podařilo překážku přeskočit. Ale ouha, zapomněli jsme na překážku s vodou. Na té jsem nedifinitně uznala, že ani toto není to pravé. Dokázala jsem sice zadržet dech pod vodou na celou délku této zrádné překážky, ale voda mne zdržela natolik, že jsem nikdy v podstatě šanci na dobré umístění neměla. A to mne trenér díky malé postavě nenápadně cpal do závodů s prvňáky. Měla jsem maturitu před sebou a závodila jsem se šestiletými dětmi. Prohrávala jsem. Neustále. Nezlomilo mne nic.
Ale přece jenom přišla etapa života, která byla přesně pro mne. Něco, co jsem si nedokázala ani vysnít. V podstatě to byla odměna za mou trpělivost s životem. Po maturitě jsem totiž nastoupila do krůťárny. Pro slepice, kuřata = drůbežárna, pro krůty a pro mne = kruťárna. Ze začátku ano. Neviděla jsem totiž žádnou výhodu v tom, jednat z někým z očí do očí. Ale po pár dnech jsem pochopila, že jsou holky jednodušší, pořád si o něčem kdákají a hudrají, kradou si žrádlo, serou kde se dá a tak jsem využila toho, že jsem o něco chytřejší, kultivovanější, mám maturitu a na velkou chodím jen tam, kde ... no, kde dosáhnu. Stala jsem se hlavní předačkou jedné směny. A jako přidaná hodnota této skvělé práce bylo to, že jsem páchla. byli jste někdy v létě v drůbežárně? Byla jsem cítit na míle daleko. Jsem šťastná. Ten pach nesmyjete, nevyperete a lidé si mne konečně začínají všímat. Kdo mě nevidí, ten mě cítí.
EPILOG: Toto je skutečný příběh Laponského děvčete Hani Kolari (Laponsko, předměstí Rovaniemi). Vyprávěl jsem to proto, aby všichni pochopili, že žádný handicap (čti hendykep) nemůže toto děvče zlomit a dělat přednost z pouhé obtloustlosti v pubertě (Bridget Jones) či dokonce z extrémní tlouštky (Halina Pawlovská) - to je trapné :)
